Díky mému rolátoru se setkávám s příjemnými interakcemi.

Když jsem dorazila do přístavu a podívala se na záliv, všimla jsem si dvou stanů postavených dále na jednom z mol s grilovacím prostorem. Popadnu fotoaparát vybavený nejvýkonnějším zoomovacím objektivem a připevním ho na stativ upevněný na mém Velopedu. Tam kempují dva lidé s koly. Pořídím pár fotek, když se k nim vydám. Vždycky si vyžádám povolení k použití fotografií a také jsem zvědavá, co se o nich dozvím.

K mému milému překvapení vidím, že jsou to dva starší pánové. Když je pozdravím, dostanu na oplátku přátelské „Ahoj“ a jeden z nich dodá: „Pino umí trochu švédsky.“

Tito dva okouzlující pánové, oba přes sedmdesát, pocházejí z Německa. Přijeli z Göteborgu a nyní zde tráví noc v malé vesnici Söråker. Prostřednictvím směsice angličtiny, švédštiny a němčiny se dozvídám o jejich neuvěřitelné cyklistické cestě. Jejich současným cílem je Umeå, odkud plánují jet trajektem do Vaasy a pokračovat v cyklistice přes Finsko.

Jsou fascinováni mým Velopedem, kterému jsem dala jméno Ninja, protože mě vozí „přes kopce a údolí“. Já jsem jimi stejně fascinovaná a ohromená.

O pár dní později jsem na stejném místě potkala Romaina, Francouze. I on přijel na kole z Norska a projížděl přitom Dockstou v Ångermanlandu. Nyní si po noci strávené v přístřešku užívá snídani. Jeho cyklistická cesta z Francie mu trvala 19 dní, než se dostal do Söråkeru. Příjemně jsme si popovídali anglicky. Neměl stanovenou trasu ani časový harmonogram. Představte si, že byste narazili na tyto cyklisty na dlouhé tratě tady v Söråkeru. Neuvěřitelné!

Odcházela jsem s úsměvem, když jsem přemýšlela o tom, jaké mám štěstí, že mám svého Ninju s sebou. Bez mého Velopedu bych tyto celoroční procházky nezvládla, ať už pršelo nebo svítilo slunce. Spoléhám na svého Ninju jak ohledně své kondice, tak i ohledně pohody.