Po celém životě zasvěceném péči o druhé se svět Judi Martinové v mžiku změnil.

Co nám o sobě můžete říct?

Jmenuji se Judi Martin a je mi 61 let. Celý svůj pracovní život jsem pracovala jako kvalifikovaná zdravotní sestra. Měla jsem takovou vášeň pro život. Cestovala jsem, někdy i sama. Jela jsem sama do Itálie, do Egypta a do Jordánska, abychom navštívili Petru. Milovala jsem procházky. To byla moje nejoblíbenější zábava. Milovala jsem být obklopena přírodou. Stimulovala mě to i uklidňovalo! V roce 2010 jsem ztratila svého malého vnuka, kterému byly 2 roky. Trauma, na které nikdy nezapomenu, protože to bylo způsobeno zanedbáváním. Netušila jsem, že o pouhých 5 měsíců později ztratím i velkou část své nezávislosti. Byla jsem na procházce v Yorkshiru. Druhý den jsem utrpěla poranění mozku, které mi změnilo život. Subarachnoidální krvácení. Přežila jsem operaci mozku a vlastně jsem si přála, abych zemřela! Ztratila jsem schopnost pracovat. Ztratila jsem sebeúctu. Ztratila jsem schopnost finančně přispívat. Propadla jsem depresím a měla jsem sebevražedné myšlenky. Měla jsem vážné problémy s rovnováhou, které se mi těžko popisují. Trochu jako být opilá bez pocitu nevolnosti. Můj život byl hrozný. Tak moc jsem se snažila pokračovat a dělat, co jsem mohla. Každý den byl peklo!

Proč jste se obrátili na společnost Trionic?

Obrátila jsem se na sociální služby, abych zjistila, zda by mi mohli poskytnout pomůcku na chůzi, což mi laskavě poskytli. Potřebovala jsem se dostat ven, ať to bylo jakkoli těžké. Zbláznila jsem se. Chodítko bylo hrozné! I na malém štěrku mi ochromovalo klouby na rukou. Navštěvovala jsem místní National Trust a pokaždé jsem si myslela, že to bude naposledy. Stále se lámalo. Způsobovalo mi to příliš mnoho bolesti a já se rozhodla, že už toho bylo dost. Znovu budu zavřená doma. Cítila jsem se naprosto beznadějně. Tak beznadějně a tak depresivně, že jsem se dvakrát pokusila vzít si život!
Některé dny byly lepší než jiné. Někdy jsem se ponořila do hloubky a nutila se dosahovat drobných cílů. Zažila jsem okamžik zjevení!! Vzala jsem si tablet a doslova jsem zadala „robustní pomůcky na chůzi“. Objevila se Trionic. V následujících dnech jsem hodiny četla o velopedu a chodítku. Moje myšlenky byly „mobilitu nelze ocenit“, tak jsem se odhodlala a objednala si veloped. Dorazil rychle. Nesmírně jsem si ho zamilovala. Vrátilo mi to zpět schopnost chodit bez zbytečné bolesti způsobené pneumatikami. Můžu jít skoro kamkoli chci! Je pravda, že už nemůžu ujít kilometry, ale vrátilo mi to život, který jsem ztratil. Taky jsem si koupil chodítko do městských oblastí. Přestal jsem chodit na dovolenou! Říkal jsem si, k čemu to má smysl? Zarezervoval jsem si jednu v Cornwallu a podařilo se mi jet na pláž s mým Velopeem. Mým dalším cílem bylo navštívit bratra v Irsku letadlem. Vím, že je to šílené, ale ztratil jsem veškeré sebevědomí. Koupil jsem si cestovní tašku a vzal chodítko. Dostal jsem se tam! Letadlem. Bez Trionicu by se to nikdy nestalo!

Co jste s Trionicem dokázali, o čem jste si zpočátku nemysleli, že byste to dokázali?

Po krátkém letu do Irska jsem si pomyslel, že bych mohl dělat něco trochu náročnějšího! V té době jsem si uvědomil, že obě pomůcky na chůzi si můžu vzít kamkoli, protože obě jsou tak pohodlné na používání. Mám také problémy s klouby a kolečka jsou tak úžasná, že při používání obou mám jen malé nebo žádné bolesti.

Jaký je váš další cíl a výlet s vaším trionicem?

Odhodlala jsem se a rezervovala si týdenní plavbu do Norských fjordů v červnu 2025. Mým jediným problémem je, kterou si vybrat. Vím, že budu stále frustrovaná, protože jsem stále omezená v tom, čeho mohu dosáhnout. Kdysi jsem byla superžena. Fyzicky zranění mozku vynahradilo to, co mohu fyzicky zvládnout. Jedna věc je ale jistá. Bez mých chodících pomůcek Trionic bych se nemohla projít. Nedělala bych to, co můžu teď. Byla bych prakticky vězeňkyní ve svém domě. Pořád jsem frustrovaná. Občas se stále cítím bezcenná, ale díky Trionicu je můj život mnohem lepší. Kamkoli jdu, lidé komentují můj veloped! Někteří mě dokonce fotí. Jsem ráda, že z toho může mít prospěch někdo jiný jako já, ale já se prostě musím překonat stigma používání chodítka s neviditelným postižením! To je zásluha mé nelítostné a tvrdohlavé nezávislé povahy!????