Zdá se, že Trionic Walker vdechuje životu nový dech. Může to být opravdu pravda?

Řekněte nám něco víc o sobě a o tom, čemu jste se věnoval

Celý život jsem učil na internátních školách a předával nadšení pro aktivity v přírodě. V roce 1971 jsem vedl expedici na Island. V roce 1982 dojela skupina 23 lidí na kolech z Miami do Ottawy a v roce 1986 projelo 26 třináctiletých, mezi nimi i budoucí americký velvyslanec, na kolech trasu z Land's End do John O'Groats. Tím, že jsem takto sdílel své koníčky, jsem mohl mladým lidem dát sebedůvěru, kterou přinášejí fyzické výzvy. 

V důchodu jsem mohl projet Camino na kole, objevit Nový Zéland a jezdit na kole v Rádžasthánu, Kérale, Thajsku a Laosu. Ohromující zážitky.

To vše si ale nakonec vybralo fyzickou daň. V 82 letech se u mě rozvinulo těžké revmatické onemocnění a osteoporóza. Narušilo spodní část páteře a kyfóza mi změnila postavu. Začal jsem být náchylný k dalším zlomeninám. Moje láska k pohybu se zdála omezená na pomoc speciálního křesla.

Proč jste se obrátil na společnost Trionic?

Čirou náhodou jsem v časopise The Oldie narazil na inzerát Trionic. Vyšel jen jednou a často si říkám, jaké jsem měl štěstí, že jsem si ho vystřihl a přemýšlel o něm. Ano, bylo to drahé, ale Walker jako by nabízel nový život. Mohla to být opravdu pravda? Věděl jsem, že přirozená chůze se už nikdy nevrátí, ale ukázalo se, že to byla ta nejlepší investice, jakou jsem mohl udělat. Dostal mě ven. Mohl jsem procvičovat končetiny. Mohl jsem obnovit své zdraví. Mohl jsem se stýkat s lidmi a pozorovat přírodu a svět kolem sebe. Jaký obrat Trionic Walker znamenal! Umožnil mi bezpečně odlehčit spodní část páteře, zdroj mé bolesti, a poskytl mi bezpečnou a pohodlnou oporu, kdykoli jsem si potřeboval odpočinout.

Co jste se svým Trionicem dokázal, i když jste si zpočátku myslel, že to nepůjde?

V roce 1998 jsem založil nadaci, která pomáhá lidem v nouzi. Všichni jsme dobrovolníci s širokými odbornými znalostmi. Můj čestný pokladník se bohužel v červenci 2024 dozvěděl, že mu bylo diagnostikováno onemocnění motorického neuronu (MND), které nelze vyléčit. Jonathana jsem znal 35 let a jak si dovedete představit, zoufale jsem chtěl udělat něco, co by mohlo pomoci jemu, jeho rodině a přátelům, když jsme čelili rychlému zhoršování, které ho čekalo.

Důvěra, kterou jsem měl ve svůj Trionic Walker, mě přivedla na nápad uspořádat v zimě v Lake District sponzorovaný pochod – fyzickou výzvu, která mě paradoxně udělala zdravějším.

Při svém sponzorovaném pochodu jsem si dal za cíl ujít během zimy 100 mil (asi 160 km), v průměru zhruba 2 míle denně, s pomocí svého Trionic Walker; jeho nafukovací pneumatiky si poradí s nerovným terénem i nepřízní počasí. 

Začal jsem 17. října a dnes, už v únoru, mám za sebou 167,3 míle. Doufám, že do konce, 28. února, dosáhnu 200. Zatím jsem vybral celkem 4633 liber, včetně Gift Aid (zatím nenárokovaného u HMRC). Vše bude věnováno organizaci MND Association. 

Jaký je váš další cíl s vaším Trionicem? 

Koncem listopadu otiskly místní noviny článek o mých plánech na sponzorovaný pochod. Přečetla si ho žena, která jen o týden dříve tragicky ztratila manžela kvůli agresivní rakovině. Oba byli aktivní lidé milující přírodu a věřili, že pohyb by mohl jeho stavu pomoci, a tak koupili Trionic Veloped, který stihl použít jen několikrát. Přála si, abych ho hned dostal a používal na památku jejího manžela. Protože žiji v Lake District, od dubna do listopadu chodím mimo zpevněné cesty, a tak pevně doufám, že Veloped se svými propracovanými terénními vlastnostmi rozšíří můj dosah až do nízkých kopců – vždy s vděčnou vzpomínkou na Davida. A děkuji, Johane, žes ho přizpůsobil mým potřebám.