Když jsem dorazila do přístavu a podívala se na záliv, všimla jsem si dvou stanů postavených dále na jednom z mol s grilovacím prostorem. Popadnu fotoaparát vybavený nejvýkonnějším zoomovacím objektivem a připevním ho na stativ upevněný na mém Velopedu. Tam kempují dva lidé s koly. Pořídím pár fotek, když se k nim vydám. Vždycky si vyžádám povolení k použití fotografií a také jsem zvědavý, až se o nich dozvím víc.

K mému milému překvapení vidím, že jsou to dva starší pánové. Když je pozdravím, dostanu na oplátku přátelské „Ahoj“ a jeden z nich dodá: „Pino umí trochu švédsky.“

Tito dva okouzlující pánové, oba přes sedmdesát, pocházejí z Německa. Přijeli z Göteborgu a nyní zde tráví noc v malé vesnici Söråker. Prostřednictvím směsice angličtiny, švédštiny a němčiny se dozvídám o jejich neuvěřitelné cyklistické cestě. Jejich současným cílem je Umeå, odkud plánují jet trajektem do Vaasy a pokračovat v cyklistice přes Finsko.

Jsou fascinováni mým Velopedem, kterému jsem dal jméno Ninja, protože mě vozí „přes kopce a údolí“. Jsem jimi stejně fascinován a ohromen i já.

O pár dní později jsem na stejném místě potkal Romaina, Francouze. I on má cpedalling z Norska, projíždějící Dockstou v Ångermanlandu. Nyní si po noci strávené v přístřešku užívá snídani. Jeho cyklistická cesta z Francie mu trvala 19 dní, než se dostal do Söråkeru. Příjemně jsme si popovídali anglicky. Neměl stanovenou trasu ani časový harmonogram. Představte si, že byste narazili na tyto cyklisty na dlouhé tratě tady v Söråkeru. Neuvěřitelné!

Odcházel jsem s úsměvem, když jsem přemýšlel o tom, jaké mám štěstí, že mám svého Ninju s sebou. Bez mého Velopedu bych tyto celoroční procházky nezvládl, ať už pršelo nebo svítilo slunce. Spoléhám na svého Ninju jak ohledně své kondice, tak i ohledně pohody.

Začátkem tohoto roku Ben splnil výzvu navštívit všech 272 stanic londýnského metra a zveřejnil fotografie na svém instagramovém účtu @Tube.Snapper, aby zvýšil povědomí o ataxii, vzácném onemocnění postihujícím 500 dětí a 10 000 dospělých ve Spojeném království.

Ben získává finanční prostředky a zvyšuje povědomí o organizaci Ataxia UK tím, že se pokusí dostat co nejdál na Snowdon pomocí svého invalidního vozíku a kolečkových vozíků Rollator. Ben bude k dosažení základního tábora ve Walesu používat dopravu přístupnou pro vozíčkáře, včetně londýnského autobusu, londýnského metra, linky Elizabeth, vlaků Mainline Trains a autobusové dopravy Snowdon Sherpa. Ben se pak vydá po stezce Llanberis, doufejme, že na vrchol hory. Začne na svém invalidním vozíku, poté se přesune na svůj pojízdný vozík a na závěrečný výstup na vrchol použije mé upravené hole, s podporou týmu z Ataxia UK.

Ben s Ataxií použil invalidní vozík, pojízdný vozík a hole a podařilo se mu vylézt na Snowdon?

Ben to zvládl! Vylezl a sestoupil z hory Snowdon – nejvyšší hory Walesu – za přibližně 16 a půl hodiny s použitím kombinace invalidního vozíku, kolečkového vozíku a speciálně upravených holí a zážitek popsal jako „emotivní“.

„Nakonec jsem musel vylézt poslední schody, abych se dostal nahoru,“ řekl PA-agenturi 49letý muž, který žije v Buckhurst Hill v Epping Forest.

„Na vrcholu byla značka Ordnance Survey, tak jsem se po ní tak nějak vytáhl a držel se jí, jako by o život.

„Byl jsem opravdu nadšený a nadšený, že jsem se dostal na vrchol – na vrcholu na mě čekalo asi 20 nebo 30 lidí a já je neznal, ale všichni začali tleskat a jásat, takže jsem se trochu rozčílil.“

Boj s ataxií

Během túry si podle něj s lidmi pořídil asi 100 selfie a popsal vlnu podpory od lidí, kteří zanechávali komentáře a přispívali dary na jeho stránce JustGiving – která překročila cíl 5 000 liber – jako „neuvěřitelné.“

Sdílejte prosím tento příspěvek nebo přispějte darebákem

„Jsem nesmírně vděčný za to, jak tato podpora šíří povědomí o ataxii, a umožní to organizaci Ataxia UK i nadále podporovat lidi, jako jsem já, a pomáhat dalším lidem porozumět této nemoci.“

Ben Spencer také zdokumentoval, jak cestoval do Snowdonu, aby upozornil na problémy s dostupností. Společnost Trionic je hrdá na to, že se této výzvy zúčastnila a Ben by to bez Velopedu nedokázal, jak sám po dokončení uvedl. „Veloped mi umožnil zdolat 3/4 cesty na horu.“

Ben dodal, že jedním z „největších problémů“ s Ataxií je potenciální nutnost čekat na diagnózu roky.

„Chodím k lékařům a občas k neurologům asi 15 let a trvalo mi asi 15 let, než mi diagnostikovali ataxii, protože si ji neustále pletli s jinými věcmi,“ řekl.

„Nakonec jsem měl štěstí a našel jsem neurologa, který věděl všechno o… to.“

Co nám o sobě můžete říct?

Jmenuji se Brian Boon, je mi 81 let a po celý svůj život jsem byl aktivní. Mám za sebou 30 let služby jako policista u policie v Essexu ve Spojeném království, od roku 1959 do roku 1989. Po

Po odchodu do důchodu jsem zůstal ve službě, ale v civilní funkci jako divizní administrativní manažer, a následně jsem se povýšil na účetního pro řízení sil, až jsem konečně odešel do důchodu.

Rádi jsme kempovali a cestovali do zahraničí, zejména po Skandinávii, a nyní jedeme na našem třetím obytném voze.

Co vás vedlo k výběru Trionic Walker 14er?

Trionic Rollator se 14palcovými koly se zdál být ideální. Když jsem se zeptal společnosti Trionic, zda bych si ho mohl vyzkoušet, byli mi více než ochotní. Byl pozoruhodně stabilní a robustně vyrobený a od prvního vyzkoušení jsem se cítil naprosto bezpečně. Často se mě na něj ptají a nosím s sebou pár brožur, když jsem venku.

Co jste dokázali se svým Trionic Walker 14er, o čem jste si zpočátku mysleli, že to nedokážete?

Stárnutí se nyní projevuje bolestmi a neduhy, a tak jsme přešli na malou výletní společnost z Essexu. To nám umožnilo navštívit například Norsko, Švédsko a Island; Faerské ostrovy, Shetlandské ostrovy a Amsterdam a účastnit se různých dostupných výletů.

Skládací schopnost pojízdného vozíku nikdy nezpůsobila problém na palubě lodi ani při přestupu na čluny pro vylodění... Schopnost otočit se po vlastní délce znamená snadné použití zvedáků na palubě.

Co vás a vašeho Trionic Walkera čeká dál, plánujete něco speciálního?

Už se těšíme na další krátkou plavbu v roce 2023, konkrétně na cestu kolem Británie, která zahrnuje Skotsko, ostrovy Scilly, Guernsey a také Honfleur ve Francii.

Jsou to stejné poznámky, které slyší, kdykoli je venku a běhá poblíž svého domova ve státě Washington: „Jsi inspirace“, „jsi tak statečná“, „ty jsi důvod, proč pořád jdu.“

„Štve mě to,“ řekla Herzogová. „Nechci být inspirací. Nechci tuhle nemoc. Byla jsem člověkem v pozadí. Teď jsem viditelná pro všechny.“

Svalová dystrofie donutila 58letou ženu přizpůsobit svůj běh měnícím se schopnostem svých svalů. V současné době to vyžaduje high-tech chodítko Trionic Veloped, které na každém závodě upoutá pozornost.

Když závodí, je viditelná, ale Herzog říká, že lidé ztrácejí ze zřetele, kým doopravdy je.

„Chci být obyčejným člověkem,“ řekla Herzogová. „Chci, aby si lidé všímali mě, a ne chodítka. Po chvíli, kdy tam venku, si jeho existence ani nevšímám a potřebuji, aby zůstalo vzpřímené. Chci, aby si všimli jen Jane.“

Tato osoba je certifikovaná Marathon Maniac a dokončila maratony ve všech 50 státech. To zahrnuje 26,2 s před i po diagnóze (z toho 30 s chodítkem). Svůj první 100mílový běh uběhla s chodítkem a použila ho při dokončování dvojitých přejezdů na Great Virtual Race Across Tennessee (GVRAT), virtuálním závodě, který dává běžcům čtyři měsíce na to, aby uběhli stejný počet mil tam a zpět napříč Tennessee.

Počet mil, které za svůj život uběhla, stále roste, i když se její život v posledních letech drasticky změnil. Ví jen to, že si vždycky najde způsob, jak pokračovat dál.

„Celý život běžela,“ řekl její manžel Ray Shaw. „Nemůže jen tak vstát a vzdát se. Někteří lidé by to udělali, ale Jane ne.“

Hledání cesty

Když se 10 až 12minutové tempo stalo nejrychlejším, které dokázala udržet, myslela si, že by to mohlo být jen důsledkem stárnutí. Ale cítila i ten pocit únavy, který nezmizel. Bylo to, jako by její tělo říkalo: „Ne, už ne.“

Zranění jí úplně zabránilo v běhání. Při běhu z kopce Herzogová sklouzla na kameny a hlínu. Při pokusu o zastavení jí stehenní kost prorazila kyčelní jamku. Kost v kyčli měla celou prasklinu.

Zranění se nějakou dobu zahojilo, ale atrofie v noze přetrvávala. To nakonec vedlo k nesčetným testům (nervový systém, svalová biopsie, magnetická rezonance) a návštěvám lékaře po dobu jednoho roku i déle, než jí byla konečně stanovena diagnóza pomocí testu DNA.

„Měla jsem svalovou dystrofii,“ řekla. „Zřejmě jsem ji měla vždycky. Nikdo jiný v mé rodině ji nemá, takže si myslím, že je to proto, že jsem prostřední dítě. Prostřední dítě vždycky dostane šanci.“

Svalová dystrofie má mnoho variant, ale primárně způsobuje progresivní slabost a úbytek svalové hmoty. Tento stav se může objevit v dětství nebo v některých případech, jako je Herzogův, v dospělosti.

Herzogovým specifickým stavem je facioscapulohumerální svalová dystrofie (FSHD). Její tělo produkuje protein, který svaly ničí, místo aby vytvářel nové.

Diagnóza byla skličující, ale Herzog byla odhodlaná pokračovat. Měla cíle. Musela dokončit svých 50 maratonů, což se jí podařilo tím, že se zaměřila na závody s delšími časovými limity. Jak se blížila k dosažení tohoto cíle, přemýšlela o tom dalším. Nucena, jako mnoho běžců, chtěla jít dál.

„Stále jsem si říkala: Co teď??“ řekla. „Vždycky jsem chtěla uběhnout 100 mil. Jen jsem potřebovala přijít na to, jak.“

„Vždycky existuje způsob.“

I když cvičení Herzogovou udržuje psychicky i fyzicky šťastnou, není jasné, zda je takové množství cvičení prospěšné, nebo škodlivé pro osoby s touto formou svalové dystrofie. Cvičení jí narušuje svaly a v průběhu let jich ztratila ještě více.

„Nemám svaly na kotníky a chodidla, kterými bych se mohla odrazit,“ řekla Herzogová. „Nemám hamstringy a kvadricepsy mám z poloviny pryč. Na jedné noze nemám ani lýtkový sval. Nejde jen o to, že se nedokážu odrazit. Pořád se kvůli tomu emotivně rozčiluji.“

„Moji lékaři mě povzbuzují, abych pokračovala,“ dodala, „a já jsem pro.“

V poslední době má porušenou rovnováhu. Nemůže se odrazit prsty u nohou jako dříve. Při chůzi potřebuje pomoc. Jak se její chůze a technika měnily, přizpůsobila se. Nejprve jí trekingové hole pomáhaly udržovat rovnováhu. Když se jí to začalo kazit, vyzkoušela dceřin dětský jogger, ale nezvládala stoupání. Potřebovala pokročilejší chodítko, než jsou ty standardní dostupné ve Spojených státech.

Odpověď přinesla skupina podpory FSHD na Facebooku. Existovala značka Trionic, která vyráběla pokročilé chodítko s názvem Veloped. Stejně jako mnoho zdravotníckých prostředků nebylo hrazeno pojišťovnou a stálo kolem 1 500 dolarů.

Potřebovala také speciální ortézy na nohy, které stály 2 000 dolarů za kus. Když našla lékaře, kteří to s nalezením jedinečného řešení mysleli vážně, trvalo několik iterací, než se závody dostaly do správné polohy. Jak se jí mění nohy, potřebuje ortézy upravit nebo je úplně nové.

„Celá zkušenost může být občas skličující a hořce frustrující,“ řekla Herzogova kamarádka a dlouholetá běžecká partnerka Tracy Brownová. „Nespokojila se s něčím, s ortézou, s chodítkem, co jí nepomůže do té míry, do jaké by pomoc potřebovala. To ukazuje Janinu vnitřní sílu, ale přála bych si, aby Jane tuto vnitřní sílu nemusela neustále používat. Trpí a musí bojovat, aby získala to, co potřebuje.“

Cena je vysoká, ale výsledek je k nezaplacení.

„Vždycky se dají věci upravit,“ řekla Herzogová. „Nebude to stejné. Už nemám stejný běžecký euforický pocit, ale je to podobné tomu, jaký jsi měla dřív. Tvůj přístup dělá rozdíl.“

Vyhrajte jackpot

„Chodily jsme běhat maraton v sobotu a maraton v neděli a nic nám to nevadilo,“ řekla Shawová. „Chodila běhat 50 km a další závody. Teď trvá celý den, než uběhne maraton, ale zvládne to.“

Pracuje na plný úvazek jako kontrolorka, která vyřizuje mzdy a hledá rovinaté závody s dlouhými časovými limity, což znamená, že dostat se na start je samo o sobě výzvou. Protože Herzogová potřebuje během 100mílového závodu čas na odpočinek, obvykle vyhledává závody se 72hodinovými limity, jako je A Race for the Ages a Jackpot.

„Moje běžná chůze je nyní 18 až 22 minut na mil; 50 mil mi trvá asi 24 hodin,“ řekla. „Když jsem unavená, musím si na pár hodin lehnout a většina závodů se vyčerpá, pokud běžíte chůzi.“

V Jackpotu uběhla během prvních 24 hodin asi 45 mil. Jejím cílem bylo dosáhnout celkem 75 mil do 48 hodin, protože „zbývajících 25 mil neznělo tak špatně“ za posledních 24 hodin. Herzog si během prvních 24 hodin dělala přestávky. Během druhé noci ji manžel povzbuzoval, aby si před návratem na pár hodin odpočinula. I on se měl vyspat.

To bylo kolem 22:00, den a půl po začátku závodu. O půlnoci se probudila a pokračovala v pohybu, zatímco Shaw stále spal. Než se příště zastavila, dosáhla 76 mil a zamířila si odpočinout před posledním tlakem, který jí zbýval 24 hodin.

„Zalezla jsem do stanu. Tu noc byla zima,“ řekla. „O hodinu později do mě manžel šťouchal, jestli se vůbec někdy zvednu a rozjedu. Nevěděl, že jsem byla celou noc venku.“

Herzogová se po krátké přestávce osvěžila a vrátila se ven. Sledovala, jak Camille Herronová překonala svůj světový rekord na 100 mil, a pokračovala dál. Kolem jedné hodiny ráno v neděli v noci přešla cílovou čáru a skončila se 102 milemi. Měla čas pokračovat, ale svého cíle dosáhla.

Každý si v ultramaratonech projde bolestí a temnými psychickými situacemi,“ řekla Herzogová. „Nejsem jiná než nevidomí sportovci, se kterými jsem běžela, nebo ostatní běžci. Všichni jdeme na temné místo a najdeme si cestu ven.“ „Proto to děláme.“

Co bude dál

Pár týdnů po Jackpotu měla Herzog stále necitlivé ruce, protože se musela celých 102 mil držet na chodítku. Ale její nohy byly po závodě v dobré kondici. Normálně se jí plastové ortézy třou o nohu uvnitř bot. Zdá se, že tentokrát pomohlo nasazení návleku do pravé boty.

„Lidé opravdu nevědí, čím si prochází, aby na závodní dráze dokázala to, co dělá,“ řekla Brownová.

„Je to všechno součástí procesu,“ řekla Herzogová. Ať už testuje kočárky, zkouší nová kolečka na svém Velopedu, nebo neumí týden čitelně psát, protože se o víkendu více než 50 hodin držela vzhůru, hádanka najít způsob, jak pokračovat, není snadná. Alternativou ale není vůbec být venku.

„To dělat nebudu,“ řekla Herzogová. „Je zábavné říct, že mě tahle nemoc ještě nepřemohla. Vím, že je stále velmi vysoká pravděpodobnost, že v blízké budoucnosti skončím na invalidním vozíku. Do té doby si budu užívat svůj život a budu pokračovat.“

To znamená více přejezdů GVRAT letos v létě, možný návrat do závodu A Race for the Ages, pokud jí to pracovní rozvrh dovolí, a naběhání co nejvíce kilometrů, jak dlouho to půjde.

„Chápu, proč jsou lidé inspirováni; je to ta úžas,“ řekla Shaw. „Jít ven a dívat se po dešti na krásnou duhu. Takový je to pocit, když ji vidíte ve vzpřímené poloze přejet cílovou pásku. Je to nádherný pocit. Donutí vás plakat. Odmítá to vzdát.“

Před pár týdny mi manželka navrhla, abych vyzkoušel lehčí pomůcku, konkrétně Trionic Walker 14er. Prohlédli jsme si specifikaci, několik videí, která uživatelé natočili, a co je nejdůležitější, cenu. Rozhodli jsme se, že si ho objednáme.

Dodání proběhlo prostřednictvím UPS a včas. Dorazil již smontovaný (včetně opěradla, které se počítá jako příslušenství). Díky zkušenostem s Trionic Veloped jsem si snadno dokázal nastavit výšku úchopu, polohy úchopu a podobně a během několika minut jsem byl připraven vyrazit.

Chodítko je přesně takové, jaké jsem doufal a očekával. Používal jsem ho na každodenní procházky, na výpravy do města i po náročném terénu. Nyní používám oba modely v závislosti na účelu – Veloped do náročného terénu a Walker na chodníky. Těším se na návštěvu některých turistických atrakcí v létě (např. historických budov a panských sídel atd.), kde si myslím, že Veloped by nebyl moc vítán.

Zde je tedy několik poznámek ke srovnání mezi Velopedem (známým také jako Country Beast) a Walkerem (známým také jako Town Beast):

Walker není Veloped. I když funguje na nerovném terénu (tráva, pláž, hrbolatý chodník atd.), v tomto kontextu preferuji robustnost a pevnost Velopedu.

Walker se docela dobře vejde do zadní části mého auta (Vauxhall/Opel Zafira), i když si na jeho snadné nakládání stále zvykám. Princip „složit a uložit“ je ale v pořádku, jen si musím zvyknout na jeho srovnání! Před nakládáním je třeba Veloped částečně demontovat (sunout kola). Dobře, kola se snadno sundavají, ale když jsou blátivá a mokrá, není to žádná zábava!

Postoj je jiný. Walker mě nutí stát vzpřímeněji (což je doporučeno v manuálu!), zatímco s Velopedem na nerovném terénu v lese to tak snadné není.

Walker nezvládá obrubníky, schody atd. s lehkostí Velopedu. To musíte vědět!

Sedadlo Walker je z těch dvou pohodlnější.

Košík na chodítku Walker je o něco menší. Nicméně oba splňují mé potřeby jakožto hobby fotografa.

Stejně jako Veloped je i chodítko Walker některými vnímáno jako drahé. Mohu jen říct, že kvalita za to stojí. Ve Spojeném království jsou pomůcky pro mobilitu, jako jsou chodítka, osvobozeny od DPH. Ve výši 20 % se jedná o výrazné snížení, které lze uplatnit u zdroje.

Článek napsala Gwen M Ray,

Tyto dvě krásky jsem testovala na silnicích posledních pár let. Také jsem je testoval na chodnících, na podlahách obchodů s potravinami, na štěrku, písku, hlíně, sněhu a na mém osobním favoritu – křupavém listí.

Walker Rollator – Skutečně prémiový Rollator

Veloped – Moderní alternativa k Rollatoru

Takže vám můžu pomoct s výběrem mezi těmito dvěma. Ale první věc, kterou musíte udělat, je promluvit si se svým fyzioterapeutem nebo lékařem, abyste se ujistili, že chodítko typu rollator (a typ aktivity, kterou s ním chcete dělat) je pro vás to pravé.

Jakmile dostanete zelenou, je čas rozhodnout se, které chodítko Trionic se s vámi na vašich dobrodružstvích spojí. Každé z nich má své aktivity, ve kterých skutečně vyniká, takže mít obě je skvělé! Ale pokud si musíte vybrat jedno, chcete se ujistit, že bude vyhovovat tomu, k čemu ho budete nejvíce používat. Čtěte dále a zjistěte, zda budete tým Veloped nebo tým Rollator.

Teď si možná myslíte, že si nemusíte vybírat, protože plánujete pořídit si jedno hned a druhé později. Říkáte si, že nejjednodušší způsob, jak se rozhodnout, které si pořídíte jako první, bude utratit tu minci. Ale ne tak rychle.

Život je nepředvídatelný. Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve čtyřicítce potřebovat chodítko, ale teď tu mám skvělé ortézy na nohy a procházím se s jakoukoli sadou skvělých koleček, které ten den používám. Pokud se něco stane a později si nebudete moci pořídit chodítko s „ocasem“, chcete se ujistit, že vám chodítko s „hlavou“ bude stačit na dlouhou trať.

I když plánujete pořídit si obojí najednou, měli byste si přečíst dál. Protože pokud neřídíte autobus a nemáte soukromé letadlo, v určitém okamžiku si s sebou budete moci vzít jen jedno. Beru si obojí, kdykoli můžu, ale někdy v našem vozidle prostě není dost místa pro obojí. V takovém případě zvažuji, kam jedu a co budu dělat, abych si vybrala to správné.

Takže teď, když jsme se rozhodli, že by si tohle měl přečíst KAŽDÝ, kdo uvažuje o chodítku Trionic, pojďme se do toho pustit!

Kam Trionic Veloped rád jezdí?

Veloped miluje všechny typy terénu. Pro větší jízdu v terénu je bezkonkurenční! Držák na hůl se hodí jako hůl. Pokud narazíme na terén, kterým se s ním nemohu protlačit, například hluboký písek, tlačí ho manžel a já používám hůl, dokud se nedostaneme na vhodné místo, kde můžu znovu převzít řízení.

I když miluji extra oporu, kterou mi Veloped poskytuje při pohybu, je stejně skvělý i pro odpočinek. Na pohodlném, polstrovaném sedadle si můžu sednout, kdykoli se unavím. Než jsem si pořídil Veloped, nechtěl jsem chodit na dlouhé procházky ani na turistiku, protože jsem se bál, že se unavím a že si nebudu moct sednout. To mi z výletu ubralo veškerou zábavu. Sedadlo se hodí zejména na pláži při vyzouvání a obouvání bot.

Veloped mi pomáhá při jízdě do kopce nebo z kopce, a také při sestupování z obrubníků nebo na ně. Při stoupání do kopce tlačím Veloped před sebe, sešlápnu brzdu a pak udělám pár kroků, abych ho dohnal. Pak to opakuji. Při jízdě z kopce používám brzdy, abych nejel příliš rychle a pro větší oporu. Při sjíždění obrubníků tlačím pouze přední kola Velopedu přes okraj, zadní kola dostanu k okraji a brzdu držím, zatímco sestupuji. Při jízdě do kopce se zaměřím přímo na obrubník a přední kola na něj zatlačím pomocí stoupajícího kola. Pak sešlápnu brzdy, když používám Veloped jako oporu při stoupání na obrubník.

POZNÁMKA: Nepokoušejte se o žádný z výše uvedených manévrů, pokud nemáte silný úchop k sešlápnutí brzd.

Veloped také rád jezdí do obchodu s potravinami, protože přitahuje hodně pozornosti. Do menších obchodů je však trochu mohutný a v těsné koupelně se s ním může být obtížné otáčet. Nevadí mu ale zůstat venku, pokud ho zamknete, aby s ním někdo jiný neodešel. Zámek můžete získat přes Trionic.

Při přepravě má Veloped rád o něco více prostoru než Rollator. Vejde se do zadní části našeho vozu Toyota Highlander, aniž byste museli sundávat kola. Dá se docela složit, ale vyžaduje více místa než Trionic Rollator nebo typický rolátor. Sám bych ho pravděpodobně dokázal naložit do vozidla, které je níže k zemi – například do minivanu.

Také váží více než Trionic Rollator nebo typické rolátory. Loni jsem si ho dokázal naložit a vyložit sám, ale letos to asi nezkusím, protože mi zeslábly ruce. Také si musím dávat pozor, abych si nezranil záda. Ale protože turistika je aktivita, kterou si užívám s rodinou, vždycky jsem s někým jiným, kdo může nakládat a vykládat.

Dobře, vlastně mě napadá jedno místo, které Veloped nemá rád. Není fanouškem opravdu nerovných povrchů. Protože má v podstatě jen jedno kolo vpředu, má tendenci se naklánět do strany, pokud jste na stezce nebo chodníku, který se hodně svažuje na jednu stranu. To asi není velký problém pro někoho, kdo má zachovanou sílu horní části těla. Mě se paže unaví, pokud je dlouhý úsek nerovné cesty.

Mám několik způsobů, jak to zmírnit. Pokud je se mnou můj Goldendoodle, přepnu ho na stranu do kopce, přehodím mu vodítko přes řídítka a on to vyrovná. Pokud není se mnou, tlačí ho manžel a já se držím jeho poutka na opasek a používám ho jako oporu, dokud se to nevyrovná. Vypadáme trochu hloupě, ale když je na svahu prudký sjezd, cítím se bezpečněji, když to má manžel pod kontrolou.

S tím se moc často nesetkáváme, takže to není velký problém. Většina míst, kam jezdíme, je dostatečně rovná, aby Veloped jezdil pohodlně, nebo jen tu a tam jsou krátká místa, kde potřebuje trochu pomoci, aby se udržel na správné cestě.

Pokud ale často chodíte po místech, kde je sklon velmi nízký, Rollator by pro vás mohl být lepší volbou. Má čtyři kola v typické konfiguraci rolátoru a vpředu řemen (další podrobnosti viz webové stránky Trionic), který udržuje obě přední kola v perfektní synchronizaci.

Kam Trionic Rollator rád jezdí?

Téměř kamkoli! Superdrsné treky rád nechá na Velopedu, ale zvládne i drsný chodník, špínu, štěrk a dokonce i sníh! S pneumatikami je výjimečně plynulý, žádné vibrace v pažích, a to ani na drsnějším povrchu.

Ale kde rolátor skutečně vyniká, je město. Skvěle se mu daří na drsném asfaltu a železničních kolejích, kde se malá, tvrdá kola typických rolátorů zastaví. Vejde se také úzkými uličkami v menších obchodech a přitom má dostatečný košík na uložení potřebných věcí a stále zbývá místo na menší nákupy.

Sedadlo Rollatoru není tak hluboké jako u Velopedu, ale lehká a vzdušná síťovina dobře slouží svému účelu, když můj manžel přemýšlí o štaflích v Home Depotu. Rukojeť na sedadle může bránit pohodlí při delších akcích, ale díky ní se dá velmi snadno a rychle složit a hodit do auta.

Je také o dost lehčí než Veloped a ve složení je menší. Díky tomu je Trionic Rollator dobrou volbou pro lidi, kteří jsou obvykle sami a nemají dostatek síly v horní části těla. Snadno se vejde do zadní části našeho Highlanderu a v případě potřeby ho můžu dát i za sedadlo spolujezdce!

Tým Veloped

S Velopedem si skvěle rozumíte, pokud milujete přírodu, turistiku, procházky po pláži a/nebo žijete na venkově. Pokud zvládnete drsnější terén, ale potřebujete trochu pomoci s rovnováhou, zvládáním kopců a místo k sezení, Veloped je pro vás!

Pokud si Veloped vyberete, připravte se na odpovědi na několik otázek. Docela často si toho všímají – v dobrém slova smyslu.

U typického kolečkového chodítka jsem si všiml, že se na mě lidé dívají s lítostí a pak se odvracejí. Bylo mi nepříjemné chodit ven s běžným chodítkem.

Když používám Veloped, lidé se mi více dívají do očí a zdají se se mnou pohodlnější. Je pravděpodobnější, že se mnou budou mluvit obecně a často se mě na chodítko ptají. Uživatelé chodítka i ti, kteří ho nechodí, chválí Veloped s nádechem závisti v hlase.

Týmový Rollator

S Trionic Rollatorem si všichni skvěle rozumí! Je to super všestranné chodítko. I když nikdy neopustíte umělé povrchy, Trionic Rollator je pohodlný, atraktivní a pevný. Nebude se kymácet na parkovištích ani klouzat po hladkých podlahách, když zabrzdíte. V případě potřeby vás může převézt i po drsnějším terénu.

Ačkoli má Rollator elegantní, luxusní vzhled chodítka a přitahuje pozornost, není to takový okázalý model jako Veloped. Trionic Rollator nevyvolává tu obávanou reakci lítosti, kterou jsem míval. Působí spíše jako „pěkný kus rekreačního vybavení“ než jako „zdravotnícký přístroj“. Občas dostávám otázky od ostatních uživatelů chodítek, kteří ho obdivují, ale jinak mám pocit, že dobře zapadám.

Závěrečné myšlenky

Chodítko je skvělá pomůcka pro zvýšení kvality vašeho života, pokud zjistíte, že se vám kvůli slabosti, únavě nebo nestabilitě nechce vycházet ven. Trionic nabízí skvělé možnosti pro každého.

Článek napsal Greg Cooley, zakladatel 2LIV4

Popírání

Myslím, že je bezpečné říct, že jsem to popírala. Po nehodě jsem neuvěřitelně tvrdě pracovala na terapii, abych dokázala chodit nebo udržovat rovnováhu na nohou dostatečně dlouho na to, abych se mohla pohybovat vpřed. Mám ale na obličeji a hlavě dost jizev, abych dokázala, že je to, mírně řečeno, nespolehlivé. Maminka se mě roky snažila přesvědčit, abych používala chodítko, ale já jsem se bránila a pořád jsem si říkala, že ho nepotřebuji.

Máma ví nejlépe

Samozřejmě, nic nemůže zůstat navždy stejné a jednoho dne v práci jsem ošklivě upadla. Druhý den mi maminka dala ultimátum – buď jí do dvou týdnů vyberu chodítko, nebo mi ho vybere ona. Samozřejmě jsem to stále popírala a nemyslela jsem si, že to myslí vážně. Ale o dva týdny později, věrná svému slovu, se zeptala, jestli jsem našel chodítko, které se mi líbí.

Hledání toho pravého

To odpoledne jsem skočil na internet a začal hledat chodítka. Nechtěl jsem nic, co by vypadalo jako tradiční chodítko, a poté, co jsem klikl na to, co se mi zdálo jako stovky, jsem našel jedno, které jsem byl ochoten vyzkoušet. Později ten večer, když mi maminka volala a žádala mě, abych jí poslal podrobnosti, zvolil jsem Trionic Veloped.

Neodcházejte bez něj z domova!

Následující týden mi domů dorazil Trionic Veloped. Chvíli mi trvalo, ale nakonec se stal mou zelenou kartou American Express; jinými slovy: „Neodcházejte bez něj z domova!“ Na svém Trionic Velopedu jsem najel stovky kilometrů a používám ho k přenášení všeho možného od potravin až po padesátikilogramový pytel s potápěčským vybavením, a také k nejcennějšímu nákladu ze všech, mých dvou chlupatých miláčků, Dextera a Chewyho.

Můj Veloped procestoval celý svět, zejména Karibik, jižní Francii, Kubu a Irsko. Používal jsem ho na pláži, po kamenitých stezkách a po dlažbě, sněhu a ledu. Z pádu nevzejde nic dobrého, ale v tomto případě mě dovedl k výjimečnému chodítku!

Článek napsalaGwen M Ray,

Hluboká hodnota samostatné mobility mi byla poprvé jasná už jako malé dítě. Moje matka byla ředitelkou mateřské školy pro děti s postižením i bez postižení.

Jedna z mých nejranějších vzpomínek je na malou holčičku Marii (není to její skutečné jméno) ve školce. Měla svalovou dystrofii. Mohla se ve třídě plazit po koberci, ale všude jinde ji museli nosit nebo tlačit v kočárku.

Jednoho dne Marie dorazila do školy s lesklou kovovou výbavou a ortézami na nohou s hnědými koženými řemínky a stříbrnými přezkami. Bylo to poprvé, co jsem viděl chodítko.

Marie tlačila chodítko před sebou a dokázala se sama pohybovat. Mohla se pohybovat po třídě bez pomoci dospělého. Mohla se rozhodnout, kam chce jít, a dostat se tam, aniž by musela někoho žádat, aby ji nesl.

Marie měla dokonce přístup na velkou část hřiště. Než dostala chodítko, trávila většinu času venku na pískovišti.

Mariino chodítko jí dalo nezávislost a umožnilo jí poznávat svět způsoby, jakými nikdy předtím nepoznala.

Dospělí s novými problémy s mobilitou však mohou mít pocit, že se jim svět uzavírá.

Ztráta mobility může znamenat ztrátu nezávislosti. To může být pro kdysi aktivního dospělého zničující, zejména pokud je příčina progresivní a/nebo trvalá.

Pocit izolace je u dospělých, kteří čelí novým problémům s mobilitou, běžný. Můžete raději zůstat doma, než chodit ven s přáteli a rodinou.

Pocit slabosti a zátěže je také běžný. Možná budete muset požádat o pomoc ostatní s věcmi, které jste dříve zvládali sami.

Je také pravděpodobné, že se stanete mnohem méně aktivní. Neaktivní svaly slábnou. Pokud je váš stav progresivní, nepoužívání svalů může velmi rychle vést k úplné ztrátě samostatné mobility.

Chodítko vám může vrátit určitou nezávislost.

1. Udržujte svaly déle

Svaly potřebují pravidelnou práci, aby si udržely sílu. Ačkoli mnoho stavů je progresivních, je často možné zpomalit pokles vhodným cvičením.

Chůze je obecně skvělou formou cvičení pro většinu lidí. Pokud chodím bez pomoci, rychle se unavím a také mohu spadnout. Rolátor mi poskytuje stabilitu a oporu, kterou potřebuji k ucházení se o delší vzdálenosti. Také mi poskytuje sedák, kde si můžu odpočinout, když je to potřeba.

Mám svalovou dystrofii s nástupem v dospělosti. Pravidelným cvičením, které zahrnuje i chůzi, jsem nejen zpomalila postup ztráty svalové hmoty, ale také jsem znovu získala trochu síly. Díky tomu stále můžu chodit bez pomoci na kratší vzdálenosti po domě. Mohu bezpečně zůstat doma sama a také chodit ven, kam potřebuji, bez doprovodu.

2. Nakupujte sama (a vyhýbejte se bakteriím)

Necítím se bezpečně, když chodím po obchodě sama, pokud s sebou nemám chodítko. Mohla bych ztratit rovnováhu a spadnout, nebo se unavit a potřebovat si sednout.

Do košíku chodítka si můžu dát docela dost potravin. To je obvykle vše, co potřebuji, když si něco musím koupit, když jsem náhodou sama ve městě. Pokud jsem o víkendu s manželem, můžeme si rozdělit nákupní seznam a sejít se znovu u pokladny.

Mnohem raději používám své chodítko než jeden z těch elektrických vozíků, které se prodávají v mnoha obchodech. Při nakupování ráda vidím lidem obličeje nebo zadní část hlavy, ne břicha a zadky.

Navíc jsem, co se týče těchto vozíků, hrozná řidička. Když už nějaký musím použít, lidé obvykle utíkají ze strachu. Když se snažím procházet kolem ovoce a zeleniny a malých dětí, je tam spousta bouchání, pípání a barvitého jazyka.

COVID mi také ukázal, jak fajn je mít na veřejnosti vlastní invalidní vozík. Myslíte si, že se všechny ty vozíky po každém použití dezinfikují? A fungují ty malé hygienické ubrousky skutečně na důlkovitou a potrhanou pěnu řídítek?

Cítím se mnohem lépe, když používám zařízení, kterého se dotýkám jen já a moje rodina. V praktické kapse na zip nosím také dezinfekci na ruce, náhradní roušky a další drobnosti.

3. Doma se pohybujte sama

Svaly si dobře udržuji chůzí a dalším cvičením, které mi doporučil fyzioterapeut. Díky tomu se můžu pohybovat po domě bez pomůcky pro mobilitu.

Mimo dům můžu chodítko používat na procházky, vyzvedávání pošty nebo nošení balíků po příjezdové cestě.

4. Držte se za ruce při chůzi, pouze pokud chcete

Nechápejte mě špatně, ráda držím manžela za ruku na procházkách po pláži, při procházkách za měsíčního svitu a při dalších podobných aktivitách.

Jindy je fajn můžu chodit sama. Jako když je horko a máme zpocené ruce. Nebo když se manželovi nepodaří zhltnout zmrzlinový kornout, než se mu rozteče po celých rukou (já si zmrzlinu dávám do misky a jím ji lžící jako civilizovaný člověk).

Dokážu se i rozzuřeně odšoupat s pomocí chodítka, když mám chuť.

5. Přežijte svého partnera v železářství

Dřív jsem se s manželem DĚSILA jít do Home Depotu.

Držela jsem se ho blízko, bála jsem se, že ztratím rovnováhu a spadnu. Pomalu jsme se procházeli skoro každou uličkou, zatímco on si prohlížel šrouby a svítidla. Než jsem si pořídila chodítko, jednou jsem málem musela sedět na podlaze v uličce s instalatérstvím, protože mě tak bolely nohy.

Teď bych tam mohla být celý den. Nebojím se sama odejít a prohlížet si pokojové rostliny nebo spotřebiče. Copak je to vlastně s tou chytrou lednicí?

Nebo si můžu najít hezké místo, kde zaparkovat chodítko a sednout si. Můžu pozorovat lidi, jak procházejí kolem, nebo si vytáhnout tablet na hru pasjansy nebo si prohlédnout chytré ledničky. Ukázalo se tedy, že některé z nich mají kamery, aby se mohly podívat dovnitř a zjistit, co máte, když jste v obchodě s potravinami.

Počítejte se mnou! Můj manžel cestou z práce nakupuje většinu potravin, takže jsem to já, kdo se dívá do ledničky, aby zjistil, co potřebujeme. Při dlouhých nákupech mi může každých pět minut psát nebo volat a ptát se mě, jestli nemáme to či ono.

6. Uvolněte své vnitřní dítě

Pamatujete si, jak jste si jako dítě pořídili nové kolo? Bylo to vzrušující, že? Vaše nová kola vám dala větší nezávislost a dovezla vás na místa, kam jste se dříve nemohli dostat. Pořízení nového nablýskaného chodítka je velmi podobné:

Kolo: Než jsem si ho šel vyzvednout do cyklistického obchodu, představoval jsem si všechna ta dobrodružství, která s ním zažiju. Představoval jsem si místa, kam bych jezdil s přáteli, a příslušenství, které bych si přidal – zvonek, košík, stuhy.

Chodítko: Než jsem si ho nechal doručit od UPS, představoval jsem si všechna ta dobrodružství, která s ním zažiju (zvlášť když mi přijde můj terénní Trionic Veloped), místa, kam bych šel na túru s rodinou, a příslušenství, které bych si přidal – klakson (v těchto lesích žijí pumy), košík – počkat, už ho má a je fakt velký! Vynechal jsem stuhy, protože, no, v dnešní době jsem trochu zralejší (i když jsem letos na Vánoce dal vánoční světýlka na svůj Trionic Rollator).

Kolo: Když jsem ho přivezl domů, otestoval jsem rychlost (a brzdy) tím, že jsem se svezl z prudkého kopce. Sousedku jsem nacpal mezi řídítka, aby se s ní projela, a vyrazil jsem po silnici do parku.

Chodec: Když mi ho UPS dovezl, otestoval jsem brzdy tím, že jsem šel po naší příjezdové cestě (mé dny rychlostního démona skončily poté, co jsem ve 14 letech udělal faceplant na svém prvním desetirychlostním kole). Nacpal jsem svého psa do koše, abych se s ním projel (vyskočil, než jsem stačil uvolnit brzdy), a dal ho do zadní části auta, abych ho odvezl na snadno přístupnou stezku na London Peak.

7. Udržujte si svaly déle

Ano, vím, že tohle bylo číslo jedna, ale je to tak důležité, že se to počítá dvakrát. Hněte se, nebo o to přijdete – tohle se nedá dostatečně zdůraznit.

Mnoho lidí s progresivními onemocněními si pořídí elektrické skútry nebo elektrické invalidní vozíky příliš brzy. Tím ztratí roky samostatné chůze a přidají si roky závislosti na ostatních.

Koloběžky a elektrické vozíky vám neumožňují používat svaly. Jsou také velké, těžké a obtížně se přepravují.

Existuje mnoho míst, kam je mnohem snazší a pohodlnější vzít si s sebou i běžný rolátor. Pokud si pořídíte terénní chodítko, jako je Trionic Rollator, zvětší se počet míst, kam se můžete dostat. S Trionic Veloped se vám svět otevře ještě více.

Existuje více než dost míst, kam se můj Veloped může vydat, aby uspokojil mou potřebu dostat se ven do přírody.

Pokud se ocitnete doma, abyste se vyhnuli chůzi, možná je čas zvážit chodítko. Promluvte si se svým lékařem nebo fyzioterapeutem, abyste si vybrali správné zařízení pro vaši situaci. Je také důležité naučit se ho správně používat, abyste mohli sklízet všechny výhody chůze.

Mnoho lidí se může obávat, že pokud začnou používat pomůcku pro mobilitu, stanou se na ní závislými a přestanou chodit bez pomoci. To s největší pravděpodobností NENÍ tento případ. I když je opět důležité vyhledat radu lékařů pro váš stav.

Chodítko používám, když potřebuji chodit delší dobu, v drsnějším terénu, kde bych mohl ztratit rovnováhu, nebo když je mé tělo velmi unavené. Bez něj bych byl mnohem méně pohyblivý a pravděpodobně bych ztratil více svalů a vytrvalosti. Byl bych velmi omezený v tom, kam bych mohl jít.

Udržel jsem si dostatek síly a vytrvalosti, abych se obešel bez chodítka tam, kde je jeho použití nepohodlné nebo nemožné.

Chodítka jsou nástroje, které mi pomáhají v mé snaze zůstat mobilní co nejdéle.

Miluji pocit písku pod nohama. Rád chodím sněhem. Mojí oblíbenou sezónní aktivitou je drcení sušeného listí a kůry z madrone pod nohama (bonusové body, pokud se mi podaří přejet je předním kolem Veloped). A ach, jak miluji dunění po dřevěných mostech (k dosažení dunění je potřeba chodítko).

Stejně jako chodítko Marie jí, i mně moje chodítka dávají nezávislost a umožňují mi prožívat svět způsoby, jakými jsem to nikdy předtím nedělal.

Pokud jste si nechali dát poslední injekci vakcíny proti covidu, je čas vrátit se k každodennímu cvičení. Možná si naplánujte každodenní procházku s blízkým přítelem, kterého jste dlouho nepotkali.

Chůze je fantastický způsob, jak zůstat aktivní a udržet si zdravé srdce, protože je zábavná, flexibilní a bezplatná.

Vyzvěte se toto léto a stáhněte si náš 12týdenní tréninkový program. Začněte klidně a postupně zvyšujte zátěž. Krok za krokem. Tréninkový program začíná v 1. týdnu, kdy budete chodit o něco více než obvykle. Zkuste místo toho dojít pěšky na další autobusovou zastávku nebo tam a zpět do obchodu. Zároveň můžete využít příležitosti a seznámit se se svým chodítkem nebo Trionic Veloped.

Naším cílem je cvičit alespoň 3krát týdně, takže po 12 týdnech tréninku si budete moci lépe užívat nově nabytou svobodu a hledat nová dobrodružství i dále od domova.

Chůze dělá zázraky

Chůze je tak běžná aktivita, že ji většina lidí považuje za samozřejmost. Ve skutečnosti je to ale vynikající přirozené cvičení, které vám může pomoci zůstat zdravými a žít déle, kontrolovat váhu, zůstat šťastní, užívat si čas s přáteli a rodinou, dozvědět se více o vašem okolí nebo prázdninové destinaci a dokonce se starat o životní prostředí.

Chůze celkem 30 minut denně splňuje minimální doporučení pro fyzickou aktivitu.

Dvě věci najednou

Další skvělou věcí na chůzi je, že vám umožňuje dělat dvě věci najednou. Při zdravém cvičení můžete; trávte čas chůzí a rozhovory s přáteli a tréninkovými parťáky, vyzvěte partnera na golf nebo prozkoumejte své okolí.

Mluvení při chůzi vám ve skutečnosti pomáhá cvičit ve správné intenzitě. Pro nejlepší kondici a spalování tuků byste měli udržovat svižné tempo, ale zároveň být schopni vést konverzaci. Takže kromě toho, že jste dobrou společností, je váš společník při chůzi také vaším vlastním měřičem pulsu.

12týdenní plán

Zjistěte více o výhodách chůze, objevte skrytá zákoutí svého okolí a řiďte se 12týdenním plánem chůze.

Začínáte pomalu a jakmile tempo zrychlíte, můžete přejít na svižné chůze, dokud nezvládnete zdravých 30 minut pokaždé. Cílem je denní 30minutová chůze s vaším Trionic Veloped nebo Walkerem, ale ze začátku to dělejte pomalu, protože není kam spěchat. Celé úsilí nemusíte vynaložit na jednu procházku, můžete ho také rozdělit na dvě nebo tři kratší procházky. A vždy pamatujte, že každý krok se počítá!

Klikněte zde pro stažení 12týdenního programu chůze Veloped

Svižná chůze je nejlepší

Pro nejlepší cvičební efekt choďte svižně, aby se vám zrychlil tep. Zhluboka se nadechněte a naplňte plíce, abyste dosáhli nejlepší regenerace. Ale nechoďte rychleji, než můžete ještě mluvit a vést konverzaci. Toto je dobrá úroveň intenzity a je to také trochu společenskější a příjemnější, když si můžete povídat se svými spolubydlícími.

Fotografie: Lisa Krantz, San Antonio Express-News

Přečtěte si vše o její cestě a proč věří, že jí chůze zachránila život v San Antoniu San Antonio Express-News.

Transkontinentální dálnice Old Spanish Trail

Transkontinentální dálnice Old Spanish Trail byla jednou z nejvýznamnějších a nejtrvalejších amerických automobilových stezek. Spojuje stará španělská koloniální města St. Augustine na Floridě na pobřeží Atlantiku a San Diego v Kalifornii na pobřeží Pacifiku. Dálnice OST prochází některými z nejlepších turistických destinací Ameriky, včetně St. Augustine, Jacksonville, Mobile, New Orleans, San Antonia, Tombstone, Tucsonu a San Diega.

Článek napsala Gwen M Ray,

To nedává smysl. Kdo by se cítí provinile za peníze, které utratí za brýle? Potřebuji dvoje brýle, běžné brýle a brýle na počítač, a ty nejsou levné. Progresivní čočky na vidění na dálku, na střední vzdálenost a na blízko jsou drahé. Ale ráda vidím, takže zaplatím to, co pojištění nekryje, a neohlížím se zpět.

Také ráda chodím, aniž bych spadla na obličej. Tak proč jsem se cítila provinile, když jsem část našich těžce vydělaných peněz použila na chodítko?

Možná to bylo proto, že jsem si pamatovala, že jsem v minulosti utratila tolik peněz za zábavné věci pro společné aktivity. Třeba když jsme si pořídili lehokola. Ta kola jsme si užívali roky a tahali jsme s nimi děti v přívěsech, dokud nebyly dost velké na to, aby jezdily na vlastních kolech.

Nedokázala jsem si představit, že by chodítko mohlo být tak zábavné.

Ale moje fyzioterapeutka mě povzbudila, abych si ho pořídila. Navrhla mi chodítko do každého terénu podle toho, kde bydlím a jaké aktivity jsem dříve ráda provozovala.

Váhala jsem, ale pak jsem si vzpomněla na naše poslední procházky v přírodě. Manžel šel vedle mě se štíplým obličejem. Dělal si starosti, že spadnu. Já jsem se soustředila na to, abych nespadla. Ani jeden z nás si neužil okolí. Také jsem se snadno unavila a zoufale jsem se snažila dostat zpátky k autu, abych si mohla sednout.

Cítila jsem se jako přítěž, která potřebuje pomoc s věcmi, které jsem dříve dělala s lehkostí. Ale chtěla jsem se snažit chodit na túry co nejdéle. Nechtěla jsem zůstat pozadu, když se celá rodina bude procházet po okolí, když navštěvujeme mé tchánovce.

Tak jsme s manželem hledali chodítka a hledali něco, co by zvládlo víc než jen nákup v obchodě s potravinami. Vybrali jsme si Trionic Veloped Trek.

Naprosto. Stojí. Za každou. korunu.

Když jsem musela napsat krátký článek o tom, proč se chci stát spisovatelkou, moje nové chodítko mě inspirovalo k napsání tohoto textu pro úvod:

Tlačím své terénní chodítko po prašné stezce, mířím na suché listí a s potěšením si užívám křupavý zvuk, který vydávají, když se po něm valí velké gumové pneumatiky. Můj manžel se směje, jak snadno mě to pobaví, a natahuje se, aby mi chytil ruku, která spočívá na přilnavé šedé gumě řídítek chodítka.

Zakloním hlavu a podívám se na modrou oblohu, která kontrastovala s tmavě zelenou barvou tyčících se stromů. Vdechuji zemitou vůni hlíny a rozkládající se vegetace.

Vnímám všechno a užívám si každou chvíli. Vidím svého manžela, bezstarostného a šťastného. Jeho neuvěřitelný úsměv mi vždycky rozbuší srdce, i 26 let poté, co jsem ho poprvé spatřila na jeho tváři.

Kdo by si pomyslel, že by ho k tomu mohla inspirovat nějaká pomůcka pro mobilitu? Rozhodně to nebyla scéna, která mi vytanula v hlavě, když jsem si představovala sebe s chodítkem!

Moje nejoblíbenější část z té ukázky? „Vidím svého manžela, bezstarostného a šťastného.“

Více kvalitního času společně

Všichni chceme trávit čas se svými blízkými. Hraní karet a deskových her může být zábavné, ale je také hezké vyrazit ven s rodinou a jít se projít.

Pokud máte problém s pohyblivostí, můžete rodině a přátelům říkat: „Jsem v pohodě, když tu zůstanu, jděte se bavit,“ dokud nezmodrajete. Nebudou vám věřit o nic víc, než vy sami sobě.

Vkládat to na své blízké je zátěž. Utratit nějaké peníze za pomůcku na chůzi, abyste se k nim mohli přidat, je dar.

Jistě, možná nebudete schopni dělat všechno, co dělají oni, ale i tak se budete bavit. Představa, že lidi, kteří neumí přelézat balvany nebo běhat ve vlnách, zarmoutí, když vidí, jak to dělají jiní lidé, je hromada nesmyslů. Lidé jsou smutní, když sedí doma sami. Sledovat milovaného člověka, jak se valí ve vlně a má obličej plný písku, je zábavné (samozřejmě když se z toho vynoří se smíchem). Navíc vítr ve tváři a vůně oceánu jsou stejně příjemné i zpoza chodítka.

Fotografie mého manžela na Sky Trail v The Trees of Mystery v Klamathu v Kalifornii, pořízená ze sedadla mého Trionic Velopedu.

Šla bych tam sama před 5 nebo 6 lety, když jsem to ještě mohla? Pravděpodobně.

Litovala jsem, že teď nemůžu jet? Ano, asi na dvě vteřiny. Příliš jsem si to užívala, než aby mě to trápilo.

Užila bych si tam bez svého Trionic Velopedu? Ne.

Užil by si můj manžel jít do Stromů záhad beze mě? Byli jsme na našem výročním výletě, takže to by bylo těžké ne!

Bavil se stejně jako já? Stoprocentně ano!

Klid v duši

I když si všichni rádi trávíme čas se svými blízkými, někdy také potřebujeme prostor. Může být těžké vidět někoho, na kom vám záleží, jak se potýká s problémy s mobilitou. Váš blízký se může bát opustit váš bok, když jste venku. To ve vás může vyvolat pocit frustrace a břemene.

Možná mu budete chtít říct, aby si o vás nedělal starosti. Ale také se můžete bát jít do toho sama. Představa, že byste se měli ocitnout před hromadou cizích lidí, je děsivá.

Vhodná pomůcka pro chůzi vám oběma může dodat sebevědomí, které potřebujete, abyste se od sebe někdy odtrhli.

V obchodě s potravinami si můžete rozdělit nákupní seznam. V obchodním centru si můžete jít každý svou cestou koupit vánoční dárky. Můžete si užít klidnější procházku, zatímco váš blízký vezme psa na malou procházku.

Zlepšená nálada

Buďme upřímní… to, že se už nemůžete pohybovat tak, jak jste to dělali dříve, vás může trochu, no, mrzutit. Vaši přátelé a rodina vás mají rádi, ale nemusí se jim líbit být s vámi, pokud trávíte příliš mnoho času trápením se po domě.

Ukazuje se, že jak cvičení, tak trávení času v přírodě může zlepšit náladu. Obojí můžete dělat – dokonce i současně – s pomůckou pro chůzi.

Nálady, ať už dobré nebo špatné, jsou nakažlivé. Zamyslete se nad tím, kdy naposledy se vaši blízcí procházeli s úsměvem na tváři, zatímco vy jste měli silnou chuť někoho praštit?

Pokud chcete, aby vaši blízcí byli šťastní, musíte být šťastní i vy. Nebudou schopni být šťastní, pokud budete nešťastní.

Pobyt venku na čerstvém vzduchu a cvičení vám zaručeně zlepší náladu. Ať už vám s tím pomůže cokoli, stojí to za to, vy za to stojíte a jsem si jistý, že vaši blízcí budou souhlasit.

Lepší zdraví

Je dobře známo, že fyzická aktivita je pro udržení zdraví klíčová. Může být těžké zůstat fyzicky aktivní, když se potýkáte s problémy s mobilitou, ale je velmi důležité, abyste našli způsob, jak to udělat. Správná pomůcka pro chůzi vám může pomoci dostat se ven a více se hýbat.

Zlepšení vašeho fyzického zdraví spolu s vaší náladou (viz výše) může zmírnit příznaky. Může vám pomoci udržet si mobilitu, kterou máte, po delší dobu. Pravidelné cvičení také zlepší vaši výdrž.

Stejně jako vám záleží na zdraví vašich blízkých, záleží jim na vašem zdraví. Péče o své zdraví je něco, co byste měli dělat pro sebe, ale je to také něco, co byste měli dělat pro své blízké.

Pláž Agate v Newportu v Oregonu. Mohla jsem chodit a mluvit s manželem, aniž bych se musela soustředit na to, co dělají moje nohy. Mohla jsem se rozhlížet a užívat si výhledy, vůně a zvuky, aniž bych ztratila rovnováhu a upadla.

Bohužel jsme neviděli žádné velryby. Viděli jsme však pár orlů bělohlavých!

Pro Velopeda to nebylo přístupné kvůli několika schodům. Ale protože jsem pravidelně chodila s chodítkem, zlepšila jsem si výdrž a dokonce i trochu posílila svaly (pro někoho se svalovou dystrofií to není maličkost). Mohla jsem tam jít s manželovou pomocí. Byl to pro mě náročnější trénink, ale stálo to za to! S manželem jsme si ho oba nesmírně užili.

Zdravější vztahy

Lepší zdraví, lepší nálada, klid pro celou rodinu a více kvalitního času stráveného společně vedou ke zdravějším vztahům s blízkými.

Pro někoho s omezenou pohyblivostí je klíčem ke všem těmto důležitým faktorům mít správnou pomůcku pro chůzi. Nebudete dostatečně chodit ven a zůstat aktivní, pokud to nemůžete dělat bezpečně.

Jak stárneme, začínáme se bát pádů. To není velký problém, pokud máte dobrou rovnováhu a jste dostatečně silní, abyste se při pohybu bezpečně podepřeli. Pokud však máte jakýkoli problém s mobilitou, ať už je to slabost, chronická bolest, špatná rovnováha nebo snížená výdrž, pád se stává skutečným problémem.

Pro někoho staršího nebo s progresivním onemocněním může zranění z pádu znamenat trvalou ztrátu schopnosti chůze – s pomůckou pro chůzi nebo bez ní. V takovém okamžiku se stává invalidní vozík nezbytným, s největší pravděpodobností elektrický invalidní vozík (který vás bude stát mnohem víc než jakákoli pomůcka pro chůzi).

Pokud zůstáváte doma více a kvůli problémům s mobilitou sedíte, nejlepší věc, kterou můžete pro sebe a svou rodinu udělat, je pořídit si vhodnou pomůcku pro chůzi. Fyzioterapeut je nejlepší zdravotnícký pracovník, který vám pomůže vybrat tu správnou a také se ujistí, že víte, jak ji správně používat.

S pomůckou pro chůzi jako vaším věrným pomocníkem se vy a vaše rodina budete moci znovu dostat ven a užívat si života společně.

V Trionic jsme shromáždili naše oblíbené virtuální procházky. Připravili jsme jedenáct krásných stezek, kde si můžete užívat přírodu z pohodlí své pohovky. A jakmile budete připraveni, můžete si vzít svůj Veloped a vyrazit na stezky sami. Tak se pojďme inspirovat.

„Nikdy jsem si nemyslel, že mám Parkinsonovu chorobu, takže tohle nemůžu dělat.“ Matt Eagles.

Matt inspiruje každého, koho potká. Toto je Mattův příběh o životě s Parkinsonovou chorobou.

V Trionic jsme rádi, že Matt nyní používá Veloped každý den a těží ze všech jeho jedinečných funkcí.

Jsem vám a Charlotte a Russovi z Parkinson’s Concierge za Veloped. Bylo to naprosté překvapení a vůbec jsem netušil, že se moje žena domlouvala s Charlotte a Russem, že mi to doručí osobně! Musím říct... pro jednou jsem oněměl!! Mohl jsem se rozbrečet!!

Matt popisuje výhody, které zatím pozoruje:

• Používám ho každý den, dodává mi větší sebevědomí jít ven a chodit, když mi chůze tak špatně jde, zatímco dříve jsem zůstával doma.
• Pomohlo mi to s držením těla.
• Jsem na chůzi s ním tak hrdý, že se cítím jako sportovec připravený na olympiádu (kéž bych byl!!). Kolemjdoucí mě zastavují a ptají se na to!

Matt s týmem Honda v britském mistrovství superbiků na závodní dráze Oulton Park v Cheshire

Fyzioterapeut byl s Velopedem velmi ohromen, stejně jako jezdci! A řekl, že vypadá „dobře na trik“, což je opravdová pochvala

Požádám Viva, aby mě s ním natočil v lese Delamere, protože tam jsou skvělé stezky, je to jen kousek odtud. Také ho testuji v Oulton Parku během mítinku British Superbike, kde s ním projedu celý okruh! Taky budu mít na sobě tričko s nápisem „Nejsem naštvaný, mám Parkyho“. Jezdci, široká veřejnost a já ho miluju!! Ještě jednou moc děkuji, lidi.

Navždy vám zavázán

Matt Eagles, vedoucí oddělení pro zapojení pacientů, Havas Lynx

Co nám o sobě můžete říct?

Jmenuji se Johanne a jsem 38letá jezdkyně v paradrezurním sportu. Mám problémy s pohyblivostí kvůli poškození nervů v nohou po velké operaci páteře. Navzdory tomu jsem stále velmi aktivní člověk. Starám se o své dva koně, jezdím na nich a závodím s nimi a také ráda chodím kempovat a chodím na horské túry se svým partnerem a naším psem Nessem. Obvykle chodím s holí a často mi to připadalo nepříjemné, když jsem musela přecházet blátivý a nerovný terén. Tak jsem se vydala na lov něčeho, co by mi trochu usnadnilo život. Potřebovala jsem něco praktického, snadno použitelného a co by si poradilo s drsným, nerovným terénem skotských kopců, ale i s poli, stájemi atd. – tehdy jsem objevila Trionic Veloped!

Co vás vedlo k výběru Veloped Trek 14er?

Vybrala jsem si Veloped Trek 14er, protože nejlépe vyhovuje mým požadavkům a větší kola usnadňují manévrování v náročném terénu. Ve skutečnosti předčil všechna má očekávání! Nejenže se snadno používá, má také velmi praktický košík, 2 odnímatelné tašky a vypadá mnohem moderněji než vaše běžné kolečkové vozíky! Můj partner je z něj tak ohromen, že si ho chce vzít s sebou na příště, až půjde na ryby! Je prostě tak všestranný!

Co jste s Velopedem Trek 14er dokázali, o čem jste si zpočátku nemysleli, že to dokážete?

Veloped mi opravdu otevřel nové dveře. Už se nemusím namáhat při procházkách, můžu se zastavit a odpočinout si, kdykoli chci, stačí posunout sedadlo dopředu a Veloped se postará o nošení, takže já to nemusím dělat! Můžu ho použít k přenášení těžkých sítí na seno ve stodole, dokonce i k přenášení těžkých sedel a kbelíků s krmením tam a zpět, o tolik mi to usnadnilo život - opravdu si přeji, abych si ho nepořídil dříve!

Co vás a vašeho Veloped čeká dál, plánujete něco speciálního?

V říjnu se zúčastním skotského mistrovství RDA (Riding for the Disabled Association) a můj Veloped pojede se mnou! Bude to znamenat, že budu moci mít veškeré vybavení po ruce a ušetřím si cesty tam a zpět k nákladnímu autu. Také doufám, že se příští rok znovu kvalifikuji na mistrovství RDA v Hartpury, kde vím, že Veloped bude nepostradatelný!

Johannesův kůň schvaluje nový Veloped

Loriot si jde na něco k jídlu

Bobkat kontroluje, zda je vybavení bezpečné.